nekuřátka.cz
Pohádky pro "nekuřátka"

Už máš za sebou úspěšně zodpovězený kvíz? Pokud ano, pak je na čase se odměnit. Nevím, jak to chodí u Vás, ale u nás si s „nekuřátky“ občas čteme pohádky. A protože se nám líbily, rozhodla jsme se, že se s Vámi o ně podělíme. Pro začátek tu máme pohádky tři:

1) O zlé víle Čudimůře
2) O Evičce a její růžičce
3) Čudibaba a Čudifuk

U některých pohádek jsou na konci otázky. Pokud na ně budeš znát odpověď, můžeš nám ji napsat do naší poradny. Za partu "nekuřátek", Kvído.



O zlé víle Čudimůře

V jednom novinovém stánku, v takovém, kde to bylo cítit tabákem a kouřem, bydlela zlá víla, která se jmenovala Čudimůra. Moc se jí v tom zakouřeném krámku líbilo a dobře dařilo. Všude bylo plno barevných krabiček, ve kterých bydlely její dcery, dlouhé, štíhlé, Čudimůrky.

Nic dobrého v nich nebylo. Byly hubené, tělo měly vycpané škodlivým tabákem. Jediné, co opravdu uměly, bylo vypouštět jedovatý dým. A ten dým stará Čudimůra právě ke své spokojenopsti nejvíce potřebovala. Čím více cigaretového kouře a šedého dýmu, tím lépe pro Čudimůru.

Když paní prodavačka prodávala někomu třeba noviny, čudimůra vždycky přistrčila jednu svou dceru a nebo hned celých dvacet v barevné krabičce. Lidé si je kupovali, dávali si je do kapes, tašek a kufříků a nosili si je domů, do práce a třeba i na hřiště. To se pak Čudimůra nejvíce radovala! Když někdo probudil Čudimůrku a ta začala kolem sebe vypouštět štiplavý jedovatý dým, poskakovala Čudimůra blahem, protože teprve nyní plnila nejškodlivější úkol.

Jednou, zrovna, když paní prodavačka prodala hodně cigaret, řádila Čudimůra radostí tak, až se celý novinový stánek natřásal. Všiml si toho malý Jirka. Přiběhl ke stánku a povídá:" paní prodavačko, stánek vám spadne na hlavu, co to tady děláte?"NešŤastná prodavačka si povzdechla:" já přeci nedělám nic, to ono samo tak haraší, a to už kolikátý den!"" To je divné, to by se mělo vypátrat," mínil Jirka. Jenomže strašidlo řádilo tak, až z toho paní prodavčka onemocněla a stánek byl zavřený.

Za několik dnů vystřídala prodavačku jiná, docela mladá slečna, která měla moc ráda děti. Bylo jí líto, že do stánku děti nakupovat nechodí. Taky co by tam kupovaly? A tak se rozhodla, že objedná žvýkačky, bonbony a sušené ovoce, a taky omalovánky, vystřihovánky i dětské časopisy, tužky a barvičky. Druhý den nové zboží dovezli. A teď nastal problém, kam s ním? Všude na policích bydlely Čudimůrky v krabičkách a žvýkačky, omalovánky a tužky se nikam nevešly. Slečna se s tím ale dlouho netrápila. Nové zboží prostě za staré vyměnila.

Lidé si dál chodili do stánku kupovat noviny a časopisy, začaly sem přibíhat i děti, kterým už měla slečna prodavačka co prodávat. Nejvíce chodil Jirka, který ještě stále přemýšlel, co to tenkrát v tom stánku strašilo. Víte to vy?

Zpět nahoru


O Evičce a její růžičce

Znala jsem jednu Evičku - chodila k nám do školky - byla milá, veselá a usměvavá. Tváře měla jako dvě broskvičky, oči jako pomněnky. Všude jí bylo plno. Jednou prosila maminku, aby ji dovolila pěstovat nějakou květinku. "Víš, mami, takovou, která by byla jenom moje.""Ale s tím je mnoho práce a starostí, aby květinka dobře rostla," odpověděla maminka. Ale nakonec koupila Evičce růžičku v květináči. Byla krásná, kvetla oranžovými květy, měla svěží zelené listy a jenom pár ostrých trnů. "Jen aby ses nepíchla o trn a neusnula mi na sto let, jako Šípková Růženka,"strachovala se žertem maminka. "Jen se neboj, mami, mě se nic takového nepřihodí, já přece nejsem žádná princezna!"

Jednou odpoledne přišly na návštěvu k mamince dvě přítelkyně. Posadily se v obýváku, maminka jim nabídla koláč a kávu a začaly si povídat. Evička si sedla ke své růžičce. Řeč dospělých plynula jako voda a Evičce se začala klížit očka. Za chvíli usnula. A zdál se jí sen.

Na třech šedých kouřových mracích sedí tři sudičky a mumlají svou kletbu:"Budeš bledá a nemocná,"řekla první. "Budeš často kašlat, budeš unavená a bude se ti chtít spát,"řekla druhá. "A tvoje růžička ti docela uschne,"přisadila si třetí. "Ne", vykřikla Evička a probudila se. v pokoji ležel oblak kouře ze zapálených cigaret maminčiných přítelkyň a růžička měla svěšené lístky. Evičku pálily oči a kouř jí dráždil ke kašli. Vystrašená Evička plakala.

Když maminčiny přítelkyně odešly, Evička si oddechla. "To je dobře, maminko, že jsi poslala tz sudičkz pryč.bála jsem se, aby se jejich slova nevyplnila.""jaké sudičky, jaká slova?" ptala se maminka, která ničemu nerozuměla. a tak jí Evička vyprávěla svůj zlý sen. "Vidíš, ani ses nepíchla o trn, a málem z tebe byla očarovaná spící princezna. A víš co? Já už k ním domů přítelkyně, které kouří, zvát nebudu. Můžeme se sejít třeba někde v kavárně,"zakončila řeč maminka a v pokoji pořádně vyvětrela.

Zpět nahoru


Čudibaba a Čudifuk

Jednou se Čudibaba s Čudifukem hádali, kdo je lepší, tedy, kdo víc škodí lidem. Cože, vy nevíte, kdo jsou? Tak to vám hned povím.

Jednou odpoledne přišly na návštěvu k mamince dvě přítelkyně. Posadily se v obýváku, maminka jim nabídla koláč a kávu a začaly si povídat. Evička si sedla ke své růžičce. Řeč dospělých plynula jako voda a Evičce se začala klížit očka. Za chvíli usnula. A zdál se jí sen.

A jak už jsem řekla, Čudifuk a Čudibaba se hádali, kdo víc dovede škodit. Čudifuk pravil: "Milá kolegyně, kam se na mne vy hrabete, já dokážu vyčarovat z kouřících komínů takový kouř, který pokryje celé město a zahalí je štiplavým dýmem, kterým ani sluneční paprsek nepronikne.To musíte uznat, že už je pořádné škoděníčko!"

Čudibaba se zamyslela: „No, není to špatné, ale když uvážím, že můžete škodit jen jednu polovinu roku, když lidé topí a když se z komínů kouří, tak to zase není nic moc. To já škodím pořád, protože mně stačí jedna zapálená cigareta a můžu čarovat. A lidé si zapalují stále. To je tolik cigaret, které každý den očaruji, že si ani neodpočinu. Ze všech dohromady je určitě více jedovatého kouře, než z těch Vašich komínů.“ Čudifuk se ale nedal: „Ale, vážená kolegyně, račte si uvědomit, že Vy škodíte vždycky jen jednomu člověku, ale já všem najednou!“

Ale to neměl pravdu. Když se Čudibaba usadí někde v místnosti, dovede vyčarovat tolik jedovatého kouře, že je ho pro všechny kolem dost. V místnosti, na zastávce autobusu, v restauraci, v autě, ve vlaku a všude jinde, kde se kouří, zaleze dým a puch do každého kouta. Kouře si užívají všichni – malá miminka, batolátka, školáci, maminky a tatínkové, i starouškové. Všichni vdechují škodlivý kouř, před Čudibabou není úniku. A stačí jedna zapálená cigareta a Čudibaba s ní otravuje všechny a všechno kolem sebe.

Tak ta hádka tenkrát dopadla nerozhodně. A co myslíte vy? Kdo nám škodí více?

Převzato z: Smolíková K., Palatinová A.: Normální je nekouřit - já kouřit nebudu a vím proč. Praha: Liga proti rakovině, 2003

Zpět nahoru

O nás • Kontakty • © Česká koalice proti tabáku, z.s. 2014